Půvabný svět » Žena a jemný cit » Příběhy pro duši » Karolínin svět II.

Karolínin svět II.

V aule univerzitní budovy bylo rušno a studenti se jeden přes druhého snažili vzájemně se podělit o novinky a různá prázdninová dobrodružství. Karolína se pozorně rozhlížela, ale nespatřila zatím nikoho z nejbližších spolustudujících, a tak se ještě vrátila do parku obklopujícího školní budovu a vpíjela do sebe sluneční paprsky posledního zářijového dne. Bylo chladno, ale jasno a začínal nádherný den.
Když Karolína podruhé procházela aulou a hledala volnou sedačku, něco ji přimělo otočit hlavu  a pohlédnout do celkem vzdáleného protějšího rohu místnosti. Spatřila volné místo, a tak se k němu vydala. Přišla k němu skoro současně s jinou dívkou, snad jen o nepatrnou částečku času dříve než ona. V tom se ale uvolnilo ještě jedno místo v úplně těsné blízkosti, a tak Karolína posuňkem ruky nabídla první volné sedadlo oné neznámé. Pohlédla jí při tom s úsměvem do očí. Vzájemné setkání jejich pohledů vzal Karolíně na chviličku dech. Alespoň jí to tak začalo připadat. To, co vnímala ze zvláštně zářících očí Marty, jak se o chvíli později s pevným stiskem ruky dívka představila, bylo něco, co v nitru Karolíny rozeznělo zvláštní naladění. Jakoby snad nějaké již zapomenuté, dávné prožití, jenž se něčím však velice hluboko otisklo v její duši. Tak nějak si vysvětlila svůj vjem při prvním setkání s Martou, osudovou přítelkyní svého života. To ale všechno mělo nastat až později a zřejmě ani jedna z nich o tom zatím neměly, ač jejich cítění při prvním setkání bylo velice podobné, nejmenší tušení.

Ten den se s Martou neměly příležitost seznámit více, vyučující se střídali jeden za druhým a každý předkládal studentům mnoho požadavků do svého předmětu, a tak dívky i chlapci pozorně poslouchali a zapisovali a na nic jiného jim nezbýval čas. Skončili teprve v podvečer. Ke Karolíně se seběhly jiné spolužačky a chtěly se alespoň na rychlo podělit o nová prožívání. Když se teprve potom všechny rozloučily, Martu Karolína ve škole již nezahlédla. Věděla tedy o ní jen to, že se budou potkávat dvakrát týdně na přednáškách biologie. Opět se Karolíně vrátil onen dojem zašlých časů s nádechem hlubokých citů, který se dnes v jejím nitru vynořil s Martiným pohledem. Je to tak zvláštně krásné… Začala se na další setkání s Martou velmi těšit.

Spatřila ji znovu teprve po sedmi týdnech a něco jakoby ji v tu chvíli sevřelo u srdce. Marta vstoupila do posluchárny jako poslední. Čísi mužská paže ji zpoza dveří jemně přidržela za loket, než sešla několik schodů do místnosti, pak se Marta otočila, s letmým úsměvem onomu neznámému kývla na pozdrav a posadila se na nejbližší sedadlo. Karolína vnímala i přes docela velkou vzdálenost posluchárny jakési zvláštní Martino rozpoložení. Co si stačila všimnout, její oči se nezměnily. Celá její postava ale jakoby byla dnes něčím zahalená. Aureolou zvláštního druhu emocí, energie a vyzařování. Karolína neměla tušení, že Marta se nachází v posledním stadiu závažné tělesné nemoci, podvědomě však tento stav jejího hmotného obalu vycítila.
Marta věděla, že se blíží její odchod z této pozemské pouti, většinu času jí ale bylo i skrze onemocnění fyzicky dobře, a tak se v rámci svých možností zapojovala do běžného života svých vrstevníků. Dobře věděla, že když ji její vnitřní cítění vedlo k přihlášení se do hodin evolučních teorií a biologie člověka, jistě to bude mít nějaký svůj zcela zvláštní důvod. Po seznámení s Karolínou o tom nepochybovala. Dnes ji musí pozvat k sobě domů na návštěvu, cítila se k tomu snad skoro vedená jakýmsi zvláštním vnitřním voláním. Snad se k ní Karolína po těch týdnech ještě přihlásí. Věří pevně, že ano.

Přišel otevřít Jan. Tak se mladý muž s úsměvem a pevným stiskem ruky představil. Karolínino srdce letělo snad staletí zpět. Na zlomek vteřiny. Opět ten zvláštní pocit dávno minulého, avšak do duše hluboko vrytého dění. Jen na okamžik. Pak již jen vnímala upřímný, hluboký pohled jeho očí a stejnou hloubku, vřelost a přátelskost jaké poznala u Marty. Jan je Martin bratr. To on tedy doprovázel svoji sestru na univerzitu poté co musela několik týdnů hned po začátku semestru trávit v nemocnici. Tehdy však Karolína ještě Jana nespatřila.
Teď dovedl Karolínu do obývacího pokoje za sedící Martou, pak se rozloučil a ten den se více již neobjevil. Bylo v tom možná cosi až  trochu zvláštního, ale ani Marta se o Janovi pak již nezmiňovala. Dívky společně prožily příjemné odpoledne naplněné smíchem a rozhovory nad tématy, jimiž žijí jejich srdce, chvíli si i četly z krásné knihy a později připravily chutnou večeři. S večerem se pak s vroucím objetím rozloučily. Již to nebyly jen spolužačky, staly se přítelkyněmi.

Jak běžel čas, Karolíniny návštěvy u Marty se staly velmi časté. Dívky si ve všem plně důvěřovaly, sdílely spolu i ta nejniternější tajemství a Karolína se stávala také Martinou pomocnicí ve dnech, kdy jí kvůli nemoci nebylo fyzicky dobře. Marta se smrti nebála a otevřeně o tom s Karolínou mohla hovořit. Karolína byla připravená doprovodit Martu zde na zemi až do posledního okamžiku, ruku v ruce, nebo tak, jak si bude Marta přát. Začala díky Martině hlubokému přesvědčení a živému vědění vnímat odchod duše z těla a ještě spousty dalších věcí úplně jinak než doposud. V mnohém to také Karolíně připomínalo tetu Sáru, s níž mnohdy také obdobně hovořily. S Martou to však ale bylo přeci jen úplně jiné a ještě o stupeň krásnější. Snad se kromě předchozích inkarnací znaly také ještě i odkudsi z překrásných světlých světů a nyní se na zemi smějí opět setkat.

Jan se v Martině domě od Karolíniny první návštěvy již neobjevil. Nemohl. Byl vázaný naléhavou prací ve vzdáleném městě a i když ve svém nitru mnohdy cítil přání po návratu do svého rodiště a delším pobytu u své nemocné sestry, okolnosti to prozatím neumožňovaly. Myšlenky mu často zalétly i ke Karolíně. Nespočetněkrát viděl v duchu před sebou ve vzpomínce její milý pohled, když ji poprvé a zatím naposledy spatřil tehdy v domě své sestry. Vždy ale nakonec své niterné rozpoložení a odkudsi z hlubin duše vynořující se emoce přemohl a den za dnem kráčel životem s nadějí, že po splnění slibu a vybavení veliké zakázky svého podniku se bude moci ze  zaměstnání uvolnit. Cítil úlevu při vědomí, že Marta nestrádá a v těžkých chvílích je jí Karolína po boku.

Karolíně také k Janovi myšlenky často zalétly. Nevěděla o něm však vůbec nic. Marta se o bratrovi vůbec nezmiňovala a Karolínin oduševnělý takt a citlivost nedovolovaly, aby se zeptala. Častokrát cítila Janův pohled živě před svým duchovním zrakem a vnímala zvláštní rozechvění duše. V takových chvílích se však snažila oprostit od jakýchkoliv probouzejících se představ a myšlenek, vždyť nevěděla o jeho osobním nebo rodinném životě skutečně nic. Ani náznakem by jej svými osobními představami nechtěla něčím obtížit. Často však vysílala v modlitbě vzhůru prosby o pomoc a sílu na jeho životních cestách.

Pokračování příště