Půvabný svět » Žena a jemný cit » Příběhy pro duši » Karolínin svět III.

Karolínin svět III.

Čas Marty se naplnil. Věděla to a svěřila se Karolíně se vším. Bylo jejich oboustranným přáním a jakoby již i jakousi samozřejmostí že toto vše chtějí prožít spolu. Právě začínalo září a Karolína se chystala na Vysočinu, tak jako každý rok. Tentokrát pojede společně s Martou. Se Sárou se Marta již nesetká, jak to bylo docela dlouhý čas Karolíniným přáním, ale asi to nebylo v jejich životech podstatné. Důležitějším je pro uspořádání věcí naslouchat v nitru a nechat události volně plynout, než vymýšlet rozumem různé strategie a řešení. Mnohé se pak ukáže potřebné zcela jinak, také se to uspořádá s mnohem větší lehkostí, až někdy z lidského pohledu téměř zázračně a mnohem více to člověka uspokojí a naplní, pozvedne, přivede ke zralosti. Tentokrát tedy bude dovolenkový dům tety Sáry a strýce Miroslava k dispozici pouze pro Karolínu a její přítelkyni Martu. Neodkladná pracovní záležitost zdržela ještě asi na měsíc Sáru s Miroslavem i Karolíniny rodiče v zahraničí.

Dům byl Karolínou překrásně ozdoben květy a vše se třpytilo čistotou. Dívky souzněly v použití barev svých oděvů i zkrášlení domácnosti a téměř vše zde připomínalo nádheru vzdušných chrámů ve vzdálených výšinách pravého lidského domova. Marta měla častokrát již velikou tělesnou slabost a nemohla se postavit na nohy, někdy ale byla ještě při síle a v takový čas chodily s Karolínou na procházku do zahrady či posedět na venkovní terasu.

Vysočina se opět skvěla nádherně zbarvenou přírodou a voněla jako snad ještě nikdy před tím. Vším prostupovala atmosféra blížících se milostivých dnů přílivu Čistoty. Vzduch byl o něco chladnější než bývalo každoročně touto dobou zvykem, ale obloha byla blankytně modrá a od doby příjezdu žen snad každý den úplně bez oblak. Přes den na nebi jasně svítilo slunce a za nocí veliká luna a miliardy hvězd. Karolína se cítila šťastná. Ještě nikdy před tím nepoznala takovou plnost a krásu v niterném prožívání. Její city směřovaly vzhůru do čistých světů a myšlenky jemně tkaly jen světlá a posilující vlákna. Toužila být Martě oporou v případě tělesné slabosti a milou doprovázející přítelkyní při jejím odchodu. Ó, kéž by všichni lidé směli takto prožívat posvátné okamžiky spojené s přechodem duše na onen svět, vznešený klid a radost z pokračující cesty po odchodu z hmotného těla. Vždyť je to vše tolik přirozené a v nekončících možnostech bytí tak nepatrné. Ó, kéž by jen lidé dovedli naslouchat a mnohé ve svém smýšlení a prožívání změnit, vysílala vroucně vzhůru své modlitby. Tolik zbytečné bolesti a strachu by mohlo odpadnout.

Marta byla klidná, její mysl pokojná. V nitru se radovala z každého okamžiku. Pozemsky neviditelně, avšak v jemnějším vnímatelně byl dům a jeho okolí nyní protkán světlými zářivými vlákny lásky, míru, pokoje a harmonického zachvívání. Jemná bílo zlatá až narůžovělá zář se vznášela kolem Marty a částečně přestupovala také do blízkosti Karolíny. Dívky shodně cítily přítomnost paprsků světla a chladivé čistoty. Pokud Marta nestrádala fyzickou bolestí, komunikovala s Karolínou o nádherných světech, do kterých jakoby již směla částečně nahlížet a s nimi se opět vítat a zdravit. Chvíle bolestí byly pak od určitého okamžiku den ode dne častější a ve své pulznosti a rytmičnosti jakoby podobné porodním bolestem. Narození do onoho světa, kde člověk již nemá hmotnou tělesnou schránku a prochází cestami vláken svých činů, myšlenek a citů, aby v oproštění a očištění směl kráčet pak o ještě o mnohé stupně výš do duchovních světů. Opačný pól příchodu při zrození na tuto zem. V čase bolestí jakoby nitky a záření, jež poutají v pozemských inkarnacích ducha a duši do hmotného těla se tyto ztenčovaly, zkracovaly a mnohé pozbývaly svého života. Duše začala pomalu odcházet. Bylo to tiché, plné světla a pokoje. Nikdo neplakal. Ženy žily svým citem v okamžiku přítomného dění.

Pak se duše Marty odpojila docela. Odešla z hmotného těla, z hmotného světa. Byla však hmatatelně cítit Karolínině nitru na dosah. I toto však trvalo jen určitý čas, neboť duše Marty směla se svým čistým pozemským žitím od pozemských pout osvobodit a pokračovat po stupních stvoření výš, do světů a sfér osvobozených od pozemského tkaní. Karolína obstarala péči o Martino tělo a jak bylo předem smluveno, uvědomila Jana o sestřině odchodu. Marta sama ten dopis napsala i nadepsala příslušnými iniciály, s tím, že Karolína jej odešle, až bude třeba.

Za několik dní se Martin bratr dostavil. V tichu a mlčenlivém spočinutí, v láskyplné vzpomínce a nevyslovené modlitbě za Martu, jakoby se náhle seběhlo mnoho spojujících nití z osudů Karolíny a Jana do velikého shluku, jež žádal rozuzlení, uzdravení, uzavření kruhu. Byly to nitě předchozích činů, jež tyto dva lidské duchy svedly dohromady zde na zemi již před staletími a nyní, v době soudu, vedlo opět k sobě, aby se v láskyplném prožití a odpouštění narovnalo, co dříve nebylo v souladu.
Karolína i Jan tomu všemu byli upřímně otevřeni. Nyní na chvíli jakoby se úplně zastavilo ono chvění a třesení v dobíhajících vláknech jejich svazku. Chvíle naprostého ticha a pak veliké prasknutí. Uzel byl rozmotán, okov se uvolnil. Duše byly osvobozeny a volny. V tom samém okamžiku se také uvolnilo  i poslední vlákénko ještě tenoučce dobíhající ke vzdalující se duši Martině a ona tím doslova mohla vzlétnout ke Světlu vstříc.

S láskou vzpomínala Karolína na milou Martu a cítila, že v odlesku jejich předchozího společného intenzivního prožívání směla dozrát ke službě Světlu. To byla pravá škola života. V jejím nitru vyvstávala stále se zvyšující vnitřní síla a ukotvenost již jenom v dobrém žití tak, že po krátkém čase byla její duše celistvě prosvětlená a trvale se otevírající nádherným zlatavým proudům lásky a čistoty. Také Jan se po prožití mnohých bolestí a odříkání dokázal vnitřně natolik osvobodit, že mohl nyní s lehkostí od sebe odhodit všechny zbývající působky veškerých předchozích pozemských svazků. Stal se v nitru plně zralým a zoceleným k pravé rytířskosti a odvaze takovým způsobem, že do vláken jeho bytí proudila již jen záření z vysokých duchovních světů. A v tomto svém upřímném úsilí se tito dva navzájem podporovali.

Něco nádherně hřejivého se pak po čase shůry sneslo k oběma duším. Pozemské záležitosti se ve velmi krátkém čase příznivě uspořádaly a Jan se navrátil do rodného města. Mohl Karolínu poznávat v její skutečné niterné povaze mnohem hlouběji a stejně tak i Karolína Jana. Vzniklo mezi nimi upřímné a ryzí přátelství. Pouto, které toho druhého nikterak nesvazuje, nýbrž povznáší.
Zakrátko potom se pak mezi nimi změnilo ještě něco. Z jejich srdcí začal souladně vystupovat překrásný duhový most a klenul se dvojitě navzájem mezi nimi. Záplava požehnáním zářících vláken se vlila do jejich životů. Po osvobozujícím prožití jiskřivě hřejivé lásky vůči celému stvoření i sebe sama zářila duše Karolíny jako nejčistší bělostný sníh. Veškerá karma se smazala. V podobném odstupnění prožil to samé i Jan. V uvědomění si sebe sama a svého nádherného světla, v tichém spočinutí a naslouchání vlastnímu nitru, v uchopení vlastního vědomého bytí, zrodil se mezi těmito dvěma duchy překrásný čistý posvátný svazek.
Nechali své city vůči sobě jemně plynout a nebránili jim. Vždyť tím, že se milují, společně pracují a směřují k těm nejvyšším cílům lidského bytí pomáhají zachránit tento svět. Takovou moc láska mezi mužem a ženou ve svém nejčistším zobrazení shůry i tady na zemi opravdu má…

konec příběhu