Půvabný svět » Živoucí příběhy » Paní z hradu » Paní z hradu 9. díl – OPĚT NA ZEMI

Paní z hradu 9. díl – OPĚT NA ZEMI

Spánek ale trval nějak dlouho, to Johanka jaksi vnímala i přesto, že spala. Když se konečně probudila a otevřela oči, zjistila, že vidí nějak rozmazaně a že se kolem ní pohybují nějaké velké neostré skvrny, ve kterých jen stěží vnímala lidi. Nepřemýšlela ale nijak o svém stavu a náhle nedokonalých smyslech, nepřemýšlela vůbec o ničem, neboť to ani v tuto chvíli nedokázala. V tuto chvíli jen z plných plic plakala, protože těch náhlých změn bylo příliš mnoho.

Šťastná maminka ležela na lůžku a v náručí držela svoje první děťátko, právě narozenou dcerku. Hrdý otec stál vedle lůžka a se šťastným úsměvem pozoroval dcerku i svoji ženu.

Své nové pozemské dětství Johanka prožila spokojeně. Rodina, do které se narodila, byla poměrně dobře situovaná, a proto nijak nestrádala. Prošla věkem předškolním, školním, absolvovala střední školu a poté i školu vysokou. Prožívala během té doby své první naděje i zklamání, lásky i rozchody, když konečně po škole vstoupila do života.

Získala místo v jedné úspěšné firmě, a netrvalo dlouho a zastávala vedoucí pozici. Předpoklady pro vedení lidí získala právě již během svých dřívějších životů na Zemi, i když to si nyní samozřejmě nepamatovala. Zařídila si časem své vlastní bydlení a mohla si díky svým příjmům dovolit poměrně luxusní domek, v jehož garáži stál neméně luxusní automobil. Přesto, anebo snad právě proto, žila sama. Nedařilo se jí seznámit se s žádným mužem, který by to s ní myslel upřímně a netoužil po jejím majetku. Nutno říci, že jí to ale zatím nijak zvláště nevadilo, přišlo jí, že se chová normálně, moderně a byla se svou samotou spokojená. Mohla se tak plně aktivně věnovat své práci, aniž by se musela ohlížet na někoho dalšího.

business-woman-829497_640

Takto to šlo něco přes dva roky, když do dění ve společnosti zasáhla první předzvěst celosvětové hospodářské krize. Ceny za suroviny nejprve kolísaly nahoru a dolů, až nakonec začaly trvale stoupat do závratných výšin. Pracovních příležitostí ubývalo, a nakonec se udržely jen takové firmy, které mohly nabídnout skutečně potřebné služby a produkty. Vše, co souviselo s nadstandardním životním stylem, bylo v rychlém sledu odsouzeno ke krachu. Lidé měli peníze sotva na to, aby si mohli dovolit pokrýt alespoň základní životní potřeby.

Tak nakonec i Johanka přišla o své místo a jiné se jí nedařilo najít. Nezaměstnaných bylo příliš mnoho a pracovních míst naopak čím dál méně. Aby toho nebylo málo, k finanční krizi se přidružovaly i přírodní pohromy, jejichž působení se stále stupňovalo. Mnoho lidí na celém světě tak zahynulo, nebo v tom lepším případě „pouze“ přišlo o střechu nad hlavou. Civilizace, tak jak ji Johanka doposud znala, kolabovala nesmírně rychlým tempem. Johanka si začínala uvědomovat, že to, co se jí ještě před několika roky zdálo tak pevné a neměnné, bylo ve skutečnosti velmi křehké a nestálé. Začínala také chápat, že příroda začala člověku oplácet to, jak se k ní člověk po celá minulá desetiletí i staletí choval.

Zpočátku se Johanka snažila pomáhat lidem bez přístřeší. Sama měla našetřeno ještě dostatek peněz. Ale i ona brzy o téměř všechny úspory přišla. Jednak proto, že potřebných lidí bylo až příliš mnoho, a jednak i proto, že peníze velice rychle ztrácely svoji hodnotu. Již neměla jak podporovat ostatní. Byla také nucena si díky rostoucímu rabování pořídit na zahradu dva velké hlídací psy. Nekalé živly to sice odrazovalo, ale Johance se zvýšila spotřeba potravin o veliký díl, což ji po všech stranách finančně vyčerpávalo. Uvědomila si, že takto to již dlouho nevydrží a zůstane na mizině. Ale co si počít, nevěděla…

Osud to nakonec vyřešil za ní. Jednoho dne viděla na ulici dvojici mladých lidí s malým dítětem. Očividně neměli kam jít, a proto se potloukali již dlouhou dobu s dítětem jen tak na ulicích. Rozhodla se jim pomoci a nabídla jim střechu nad hlavou, místa v domě měla dost. Starost o potraviny je sice sužovala všechny společně, ale alespoň měli kde spát. S potravinami na tom Johanka totiž nebyla o nic lépe než oni.

Pár dní takto žili pospolu, rodina ve své vyhrazené části domu a Johanka zase v té své, když se Johanka dočkala nepříjemného překvapení. Dům byl najednou plný cizích lidí, se kterými byli mladí manželé zdá se jedna ruka, a Johanku bez milosti vyhodili na ulici. Venku pak viděla, proč ji alespoň nevarovali její dva psi. Někdo je totiž otrávil. Celá zoufalá se vydala na cestu. Nevěděla kam, ale hlavně chtěla pryč od těchto lidí. Necítila se v jejich blízkosti ani trošku v bezpečí.

Byla takto bez domova již třetím dnem a stále více ji přemáhalo zoufalství. Byl totiž podzim a i přes ještě trochu teplé dny byly noci již velmi chladné. Naštěstí nakonec narazila na sběrný tábor pro podobně postižené lidi. Zřízen byl jako poslední snaha státu pomoci svým občanům. V táboře sice bydleli lidé jen ve stanech, nebo v lepším případě dřevěných chatkách, ale vše bylo lepší než trávit noci venku.

Johanka zde byla v rámci organizace určena k práci v kuchyni a také jednou za čas pomáhala v prádelně. Všichni zde museli pracovat velmi intenzivně, aby udrželi tábor v chodu, neboť s nadále se prohlubující krizí chyběly státu prostředky na podporu takovýchto míst, jichž bylo po zemi velmi mnoho. Od mužů, kteří cestovali po okolí a hledali jakoukoli materiální pomoc, se dozvěděla, že čtvrť, ve které ještě nedávno bydlela, postihla přírodní pohroma a jen málokdo tam přežil. Ještě štěstí, že tam již nebyla, napadlo ji. Nevede ji přece jen v té veškeré bídě nějaká vyšší vůle?