Když přišel její čas, přijala to Johanka klidně. Život, který prožila po tvrdých událostech doby velké krize, byl krásný svým obsahem a mnoho se naučila prožitím. Její duše cítila svoji lehkost a namísto dříve tolik rozšířeného strachu ze smrti cítila nyní pokoj a mír. Svým způsobem se i na druhou stranu těšila. Jak se postupně uvolňovala pouta mezi duší a pozemským tělem, stávala se Johanka stále vnímavější vůči jemnějším vjemům a těsně před svým odchodem spatřila ve svojí blízkosti vznešenou bytost s laskavou tváří.

Tato bytost a mnoho dalších jí podobných připravovaly láskyplně lidské duše na jejich odchod ze Země. Dávní lidé, kteří o těchto bytostech ještě něco málo věděli, je nepříliš přátelsky nazývali anděly smrti. Tento nepěkný název byl ale naprosto neoprávněný, jak Johanka cítila při spatření této překrásné a laskavé bytosti. Konečně nadešel ten okamžik a duše Johanky překonala i poslední pouto a opustila pozemské tělo. Ještě chviličku dlela v jeho blízkosti, tiše se loučíc s přítomnými lidmi, kteří jí smutně, ale s láskou přáli šťastnou cestu, vystoupila po bělostných schodech k nádherné zdobené bráně, prošla jí, a ocitla se v novém světě daleko od těžkopádné pozemské hmoty.

Tu se Johanka upamatovala na celý svůj dosavadní život, nejen na onu poslední pozemskou chviličku, jak se jí její život na Zemi nyní jevil. Rozhlížela se kolem a její srdce plesalo dojetím. Nikdy ještě neviděla tak překrásnou krajinu, zalitou Světlem shůry, plnou těch nejkrásnějších rostlin a mírných zvířat. Tiše se procházela nádhernou krajinou, vnímajíc vznešenost a moudrost bytostí působících ve zdejší přírodě a duchovní láskyplné záchvěvy ze směru, kterým se ubírala. Občas se k ní přiblížilo některé ze zdejších zvířátek, aby se nechalo pohladit a vzápětí šťastně odhopkalo zpět, odkud přiběhlo. Noc v pozemské podobě zde neexistovala, trvalé Světlo osvětlovalo a oživovalo celý tento jemný svět.

Taktéž zde neexistovala žádná závist a nenávist, žádná zloba, jen neutuchající touha všech lidských duší zbavit se posledních zbytků karmické zátěže, která doposud brání tomu, aby jako svobodní a zářící duchové mohli vstoupit do svého skutečného domova, do veliké a zářivé duchovní říše, odkud kdysi jako nevědomí podnikli svoji velkou cestu dolů do hmotností za získáním vlastního já. Touha, která svou nesobeckostí chce k tomuto cíli dopomoci i všem ostatním. Johanka brzy stanula před překrásným světlým chrámem, kde ji přivítaly světle zářící ženy a uvedly ji do jejího nového obydlí, které pro ni již bylo nachystáno. Tento malý domeček, který jí byl poskytnut, si svojí nádherou pranic nezadal s krásou zdejšího světa.

Jakmile se zabydlela, hned se zapojila do činnosti zdejších žen, jako by k nim patřila již odedávna. Pravidelným uctíváním Stvořitele při nádherných slavnostech přiváděly tyto ženy světlou posilu k této jemnohmotné úrovni, a tak se dostávalo podpory všem Světlu otevřeným bytostem, jimiž zde byli všichni. V okolí chrámu také rostly ty nejkrásnější květiny a vzrostlé stromy s rozložitými korunami. Čas od času sem také přicházeli muži, někteří oděni ve světlá roucha, jiní přímo do zářící zbroje rytířů sloužících Světlu a ženy jim zde, na tomto posvátném místě, předávaly požehnání Nejvyššího, aby na svých poutích do nižších úrovní mohli probudit dosud spící, ale jinak již připravené lidské duchy k následování cesty Světla. Veliká radost pak vládla těmito světlými úrovněmi, když se toto podařilo a nová duše započala svoji pouť vzhůru.

Čas od času se některé z takto znovuzrozených duší dostaly až do této přenádherné úrovně a mezi nimi se občas vyskytly ženské duše, které byly uschopněny ke službě ve světlém chrámu. Když nová služebnice přišla do chrámu, vystřídala tak některou z doposud zde službu konajících žen, která tak byla uvolněna a mohla odejít dále za naplněním své cesty Světla. Johanka během svého působení zde byla několikrát svědkem takovýchto příchodů, než byla po krásném období služby v chrámu vystřídána i ona. Její další kroky vedly dále po úrovni, kde se nacházela. Během tohoto překrásného putování se jí jednou zjevila jakási překrásná zářivá paní, která jí potvrdila to, co již nějakou dobu sama tušila. Dávný akt lásky barona Vojtěcha, kdy se jeho duch jen kvůli ní vrátil k Zemi, aby jí pomohl vymanit se z pout, která sama kolem sebe uvázala, si žádá vyrovnání. Cítila to v poslední době jako naléhavé nutkání někam se vydat a tam cosi udělat, a nyní jí to bylo i přímo odhaleno. Věděla již, co má udělat. Její cesta Světla měla dočasně pokračovat v jedné z nižších úrovní.

 

Pokračování příště