Půvabný svět » Živoucí příběhy » Paní z hradu » Paní z hradu 12. díl

Paní z hradu 12. díl

CESTA SVĚTLA JE CESTOU POMOCI

Johanka sestupovala po krásné a udržované cestě stále níže, dokud se neocitla ve světě, kde dlel baron Vojtěch. Během sestupu si všímala, že na zprvu zcela hladké cestě obklopené panenskou přírodou se stále více a více objevují menší i větší kamínky a kameny, a také příroda okolo byla stále o něco méně zářivá a čistá. Přesto ale byla stále v úrovních, které by jí dříve připadaly jako rajské oproti tomu, co znala ze Země a z myšlenkových světů, kde procházela při své dávné zkoušce tří měst. Když ale již poznala Světlo vyšší sféry, vše níže položené se jí zdálo jakési šedivější a méně pohyblivé. Neznamenalo to, že by již nedokázala vnímat krásu nižších a méně světlých světů, to vůbec ne, jen si hlouběji uvědomovala jejich větší nedokonalost a těžší hutnost a těžkopádnost, způsobenou vzdálenějším umístěním od zdroje Světla. Nepochybovala ani o tom, že i ten nejsvětlejší a nejkrásnější svět, kam se doposud mohla dostat, je také ještě mnohem šedivější a nedokonalejší než samotná duchovní říše, nejkrásnější domov lidských duchů, Ráj.

Kráčela městem, neomylně vedena svým citem ke svému cíli. Zakrátko již pak stanula před mužem, jenž jí byl na Zemi manželem, před mužem, kterého kdysi na Zemi znala jako Vojtěcha. Ten byl zcela ohromen jejím příchodem a ještě více její zářivou světlostí, vždyť když se viděli naposledy, bylo tomu právě naopak. Nyní seznal, že zatímco on od té doby udělal pouze malý krok vpřed, Johanka překonala velikou vzdálenost. Jakmile se dokázala vymanit z krunýře alespoň těch největších pozemských chyb a závislostí, její čistá touha jí umožnila vykonat velký vzestup během krátkého času.

Vojtěch Johanku srdečně přivítal, šťasten, že ji opět vidí volnou a nepřipoutanou k Zemi, a vyhradil jí ve svém domě tu nejkrásnější místnost, kde měla soukromí, kdykoli po něm zatoužila. Johance to bylo vhod, protože poznala, že se zde nějakou dobu zdrží. Vojtěch byl v tomto světlém světě rytířem, který se zavázal jít cestou ke Světlu s nadějí, že se jednou bude moci stát pravým služebníkem Nejvyššího. Přes všechnu jeho snahu ale postupoval vpřed jen pomaličku, protože stále s jasností nevěděl, jak má správně sloužit.

Výše nad hrubohmotnou úrovní platí, že v každém jednom světě, v každé úrovni, jsou spolu stejnorodí lidští duchové a vývoj zde pokračuje pomaleji než třeba na Zemi, kde se setkávají lidé z různých úrovní jemnohmotnosti, tedy různě zralí. V jemnohmotných úrovních tak chybí přímý příklad výrazně zralejších nebo naopak mnohem méně zralých duchů, jako je tomu právě na Zemi v hrubohmotnosti. Touha po službě Světlu je sice v těchto světlých úrovních velikou pomocí, ale pokud nepřijde někdo z vyšších úrovní, stává se, že lidé zde jdou cestou k pravé službě mnohem pomaleji, než by jim jinak bylo možné. Právě takovým návštěvníkem a velikou pomocí pro zdejší lidské duchy se právě stala Johanka.

Z mnohých rozhovorů s Vojtěchem poznala, jak se on i další lidé zde snaží žít podle zákonů Stvořitele, a jak si navzájem pomáhají, čímž rozvázali mnohá karmická vlákna i projasnili své duše, ale jiná vlákna stále zůstávala, a duch těchto lidí se neprožhavoval natolik, aby mohli odejít výše. Mnohá karma totiž nemohla být odčiněna zde v této úrovni. Většina zdejších obyvatel se již sice nemusela inkarnovat zpět na Zemi, ale stále je mnohé poutalo k jiným lidem, z nichž někteří byli na nižších úrovních a jiní dokonce právě na Zemi. To si ale zatím uvědomila jen Johanka. Sdělila to Vojtěchovi se slovy:

„Pamatuješ, jak jsi kdysi z lásky přišel zpět na Zemi, abys mi pomohl odhodit pozemská pouta? Právě v podobném duchu máte vy všichni zde pokračovat ve své službě. V nižších úrovních je mnoho lidí, kteří potřebují pomoci, a kterým smíte pomáhat. A i k těm, kteří jsou nyní v pozemských tělech, se můžete přiblížit jako jejich duchovní pomocníci a nabádat je k lepšímu způsobu života. Ty i ostatní toužíte sloužit Stvořiteli, a toto je Ta cesta pro vás všechny, kteří zde žijete. Pomáhejte potřebným v nižších úrovních, abyste skrze cestu tam dolů nakonec dosáhli toho nejvyššího vrcholu, kterého je člověku umožněno dosáhnout.“

Vojtěchův duch se při těchto slovech chvěl radostným poznáním. Nic ho pak nemohlo zadržet od toho, aby tuto skutečnost nespěchal oznámit všem lidem ve městě. Nadšení a touha pomáhat se mezi těmito lidmi velice rychle rozšířila jako záplava energie, nenechávajíc nikoho lhostejným. Tato touha také vytvořila most pro pomocníky ze světlejších světů, kteří pak jako jejich učitelé doprovázeli místní obyvatele na jejich cestách pomoci méně šťastným bližním v temnějších úrovních. Ne všichni se ale nakonec začali zabývat cestováním a vyhledáváním k probuzení připravených duchů, mnozí zůstávali na některé z ne příliš nízkých úrovní, kde vybudovávali jakási centra pomoci pro nově probuzené, jakési školy. V mnohých úrovních již takové školy dokonce existovaly, takže tam lidé z Vojtěchova světa mohli rovnou začít plně působit a přinášet svůj cenný díl zkušeností.

Johanka s radostí a vděčností pozorovala tuto činnost, které směla být sama nápomocná svým počátečním impulsem. Mezitím, co muži vyhledávali a probouzeli nové duše v temnějších nebo budovali centra pomoci v o něco světlejších úrovních, Johanka, zůstávajíc ve světě Vojtěchova současného domova, oslovovala místní ženy, protože i ony měly svůj nezastupitelný díl v této službě, který měly naplnit, po čemž z celého srdce toužily. Johanka je vpravovala do hlubšího poznání zákonů Stvořitele a učila, jak přinášet více sil Světla shůry na podporu přímo konajících mužů. Mnohé se pak podobně jako muži vypravily k nižším světům, kde tomuto učily probuzené ženy.

Všichni, kdo se aktivně nebo pasivně podíleli na této nádherné činnosti, pracovali pod vedením světlých duchů z úrovní o mnoho světlejších, než byla tato. Jak lidé v této službě uzrávali, stávali se samostatnějšími a mohla jim v jejich činnosti být přenechávána větší volnost. Čas od času se jim pak vyměnili i jejich světlí učitelé za ještě zářivější duchy, kteří je mohli dovést opět o kus dále. A samozřejmě, protože ve Stvoření není nic jednostranné, každý z těchto světlých učitelů získával zase své zkušenosti a postupoval dál na své cestě Světla. Stejně tak učitelé těchto učitelů a učitelé učitelů těchto učitelů… Každý pomáhající duch má svého učitele pocházejícího z vyšší úrovně, ten má opět svého, ten pak opět svého a tento řetěz sahá až do Ráje, do duchovního domova všech lidí a nakonec ještě mnohem výše, kam už se lidé vyvinutí z nevědomých duchovních zárodků nikdy nedostanou z důvodu nestejnorodosti s takto světlými a prožhavenými úrovněmi.

Radostný byl pohled shůry na toto dění. Mnoho lidských duchů učinilo v krátké době velký pokrok ve svém vývoji a mohlo se odebrat do některé z vyšších úrovní, odkud nadále směli pomáhat všem ostatním. Prožívání v těchto vysokých jemnohmotných úrovních v nich ještě mnohem více umocnilo touhu, aby i ostatní mohli tuto krásu prožívat, čímž se jim otevíraly stále nové a nové cesty k naplnění této touhy. Přišel čas, kdy i Vojtěch mohl odejít výše, kde ho čekaly další radostné úkoly jako služebníka Světla. Johančin úkol zde skončil a po srdečném rozloučení se Johanka odebrala nahoru do oslnivě zářících světů, aby tam pokračovala ve své duchovní cestě s nadějí, že se všichni lidé budou moci jednou setkat ve svém pravém domově, v duchovním Ráji…

liliové květy

KONEC SERIÁLU

za laskavé svěření textu děkuji panu Petru Š.