Půvabný svět » Úložiště » Putování za bytostmi přírody

Putování za bytostmi přírody

Ráda bych se s vámi podělila o obraz touhy po světě plném míru, radosti, štěstí, dobra, světlých sil, obraz o světě žití lidské přirozenosti, obraz, který se vynořil v mém nitru při krásném nedávném setkání s přáteli, kdy jsme putovali lesnatou přírodou…

Kdy se my, lidé na zemi – ve hmotných tělech, naučíme být harmonickou součástí celého nádherného tkaní v díle velikého Stvoření?

Jsem přesvědčena, že taková možnost existuje, i v dnešní době, a že cesta k naplnění tak krásného „snu“ dokonce nemusí být těžká a trvat dlouho. Stačí pevně chtít. Vždyť touha je mocnou hybatelkou našich životů a máme-li čisté srdce, již jsme nasměrováni na správnou cestu.

Uprostřed přírody, v „objetí“ prastarých bučin, v srdci země české, u malého vodního pramene, setkala jsem se s vílou. Ona žije a dýchá jen Vůlí Pravěčného. Je vsazena v tento hmotný svět, aby pečovala o jeho malý kousek podle svého uzpůsobení, aby se zde starala o vyvěrající pramének. Aby přijímajíce opět dávala svou prací něco hodnotného dále.

S přáteli jsme se přiblížili k tomuto prameni a spočinuli kolem něho. V niterném ztišení a otevření jsme podporovali vílí bytost. Od průvodce skupinky jsme věděli, že toto éterické stvoření tu čile působí, avšak přesto žije vlastně tak trochu smutně, protože její práce by mohla být ještě mnohem obsažnější, „barvitější“ a tím i více radostná. Je málo vody…

 

…Když se sejdou dva v Mém Jménu, Já Jsem uprostřed nich …řekl Mistr kdysi.

Když jsme spočinuli u onoho malého, téměř zapomenutého pramene, všimla jsem si – bylo mi ukázáno, že tato naše malá skupinka ve svém láskyplném naladění je jasně svítící oázou, zachvívající se v harmonii s tepem Díla Stvoření. Alespoň pro tuto chvíli tomu tak smělo být. Tak je to jednoduché a prosté – odložit rušivé myšlenky, nečestné jednání, neušlechtilost a nechat rozeznít v sobě hlas volající k pravé duchovní lidskosti, která miluje vše živé.

Byla to krásná výprava.

Prošli jsme se okruhem lesních cest a cestiček, kolem vodních hladin, stromovím. Hovořili jsme o bytostech přírody, služebnících, kteří trvale věrně tkají ve vůli Boha. Působí čistě, ozdravně, v přesně stanovených drahách neměnných přírodních zákonitostí.

Ve ztišení a otevřenosti jsme mohli prožívat naladění na jejich čistou, éteričtější vibraci a vysílat k nim pozdravy lidské lásky, podporujících myšlenek a přání.

Někteří lidé mohou tyto bytosti i vidět, ale pamatujme, že takové uschopnění není vždy nutné k tomu, abychom i správně splňovali naše osobní úkoly. Proto není třeba napínat veškeré úsilí právě k takovému cíli, mohli bychom se tím od naší pravé cesty naopak i vzdálit. Vždyť každému z nás lidí, lidských duchů, byla z nezměrné lásky Stvořitele darována při našem počátku, při „zrození“ ve sféře ducha, světlá jiskra, neseme ji rovným dílem v sobě a jejím projevováním se je náš vnitřní žár, naše hřejivá, vroucí dobrosrdečnost. A proto, i když přímo jednotlivé bytosti nevidíme v jejich osobitém vzezření a šatu, můžeme je vnímat srdcem, skrze nitro, vnitřním cítěním a jeho prostřednictvím s nimi i spolupracovat.

Osobně jsem přesvědčena, že právě vědomá péče o rozvíjení lidského nitra – dobrého srdce, ducha,
a naše touhyplné niterné pronikání do souvislostí logického uspořádání Díla Stvoření a jeho zářících zákonitostí, čili skutečné životní prožívání – dá nám pak, zákonitě, zpětným účinkem stále vyšší zralost i možnosti v takovém učení více zesilovat a pronikat hlouběji – pro to, abychom tím mohli šířit více lásky, dobra a světla, tolik potřebných pro celý svět. Pokud začneme každý sám u sebe a za sebe, je to cesta k ozdravení a znovuzrození, k novému a mnohem radostnějšímu bytí.

Přítomnost přírodních bytostí není snad omezena jen na přírodu vzdálenou lidské civilizaci, naopak. Avšak žel, devastující způsob lidského počínání, které již po tak dlouhý čas tolik neblaze dopadá i do světů bytostného působení a znesnadňuje jejich práci v blízkosti lidských tvorů. V ideálním případě naopak by probuzelý duch pozemského člověka vytvářel kolem sebe okolí, ve kterém by se živobytostem dařilo mnohem lépe.

Okolím člověka není pouze viditelný svět hrubé hmoty, ale i jemnější sféry, ve kterých jsou činná naše slova a myšlenky. Lidské emoce, myšlenky, slova… vyživují neviditelné světy nás obklopující a výběžky těchto světů se pak projevují děním, průběhem a okolnostmi ve světě viditelném.

Právě my jsme to, kdo svobodnou vůlí ovlivňujeme, zda budeme vyživovat skrze sebe světy dobré, zdravé, světlé, anebo temné, nízké, ubíjející.

Máme svobodu své vůle. Máme svědomí. Dobro a zlo dokážeme vyciťovat neomylně.

Jaký chceme svět?

Možná zahlédneme obraz světlé budoucnosti naší země pospolu – obraz míruplné, vědomé spolupráce lidských duchů a bytostných služebníků, obraz pokorné moudrosti a radostného tvůrčího dění, obraz harmonicky sladěného chóru spolupráce bytostí a tvorů, pějícího ke cti svému nejlaskavějšímu Tvůrci.

Procházka za přírodními bytostmi byla jen kratičkým okamžikem, střípečkem v mozaice našeho bytí. Zcela jistě ale nikterak nepatrným, to však již záleží na každé jedné a každém jednom z nás.

Díky za možnost společného putování, díky za zprostředkování pohledu do světa bytostných služebníků. Díky všem spoluúčastníkům za vroucnost srdce na čisté dlani a díky i vzhůru, do Světlých výšin, že nám mohlo být dáno prožívat pospolu.